Jednotliví světci řádu vyrůstají z Dominika jako ratolesti z vinného kmene a jedinečným způsobem ztvárňují různé stránky jeho kazatelského povolání: úsilí o jednotu (Jordán Saský), horlivost v obraně víry (Petr Veronský), hledání pravdy (Tomáš Akvinský), kázání krásou (Fra Angelico), lásku k církvi (Kateřina Sienská), boj za spravedlnost (Bartolomé de las Casas), mystický život (Kateřina de Ricci), starost o chudé (Martin de Porres) a obhajobu svobody (Henri-Dominique Lacordaire). A nad tím vším se jako svorník klene Dominikův „božský zápal“, oheň lásky, z něhož se rodí radost v Duchu svatém. Ona je tím kvasem a solí, díky nimž má křesťanský a řeholní život tu správnou chuť, jakou od hlasatelů evangelia požaduje sám Kristus.

„Kázat slovo, to neznamená jen sdělovat nějakou abstraktní pravdu, ale snažit se přetvářet životy jedinců i společnosti. Mluvíme-li o ‚Božím slovu‘, musíme mít na mysli slovo tvůrčí a proměňující, slovo, které napomáhá budování Božího království. Proto existuje tak úzký vztah mezi dominikánským povoláním ke kazatelství a vášnivou touhou po spravedlnosti. Je velice dobře, že z tolika dominikánů Starého i Nového světa byli do této knihy vybráni i jedna žena, jeden kněz a jeden bratr spolupracovník, kteří ztělesňují právě toto úsilí o spravedlivější svět. Velká mystička svatá Kateřina z Ricci dokázala v renesanční Itálii ze svého kláštera pevně a zároveň zdvořile čelit snahám některých církevních hodnostářů, kteří neměli pochopení pro jistou pružnost, díky níž by bylo možné zachovat řeholní život mnišek, za něž nesla zodpovědnost. Pak je tu samozřejmě Bartolomé de Las Casas, jehož obrana nedělitelnosti práv amerických domorodců je i dnes chápána jako světlý bod lidských dějin. O půl století později pak vydal mimořádné svědectví evangeliu míšenec Martin de Porres, bratr spolupracovník, který ukázal církvi v Novém světě, jak může evangelium zapálit plamen křesťanské lásky i uprostřed nejhoršího utrpení.

Učme se od našich bratří a sester z minulých dob odvaze a horlivosti. Kéž nám pomohou, abychom v sobě nalezli dost sil a dovolili Bohu, aby nás zasáhl v samotném středu naší bytosti. Protože jedině tehdy, když se mu otevřeme, bude nás moci uchvátit.“

(z předmluvy Timothyho Radcliffa OP)

„V dominikánských kostelích a kvůli dějinným zvratům i v mnoha muzeích můžeme vidět ‚dominikánské kořeny Jesse‘, rodokmeny svatosti vycházející od svatého Dominika. Svatý Dominik bývá na obraze či fresce obvykle dole a leží na boku podoben spícímu Adamovi, jemuž Bůh vyňal žebro, aby z něj stvořil jeho družku v dobrém i zlém, naši matku Evu. Z boku svatého Dominika vyrůstá strom, jehož větve rostou do výšky a místo listů (nebo květů či plodů) nesou portréty světců a blahoslavených Řádu kazatelů… Na tomto zobrazení nic originálního není, chce však zdůraznit plodnost zakladatele řádu. Dominik je vinný kmen. Jak čteme v Listu Římanům (11, 16), když je kořen svatý, jsou i větve svaté. Řehoř IX. označuje v kanonizační bule svatého Dominika za „Patriarchu“, který se slovy svatého Pavla stal otcem (1 Kor 4, 15) velkého počtu synů, kteří se s obdivuhodnou horlivostí zasvětili službě evangeliu. V tomto textu ze 3. července 1234 papež dlouze a snad i poněkud kostrbatě přirovnává svatého Dominika jednak ke starozákonním prorokům, jednak k jeho předchůdcům, zakladatelům jiných řeholních společenství.“

„Po osmi staletích dominikánského života se všemi jeho slavnými okamžiky i těžkými zkouškami si uvědomujeme, že otcovská postava svatého Dominika již obsahuje v zárodku různé typy svatosti, které pak vyvstaly v průběhu dějin.“

„Církví kanonizované světce bychom měli napodobovat proto, že oni napodobovali Krista – a právě díky tomu byli svatořečeni. My se snažíme napodobovat ctnosti, které nám svatí ukazují. Musíme však dobře rozumět způsobu, jakým je praktikovali, neboť dějiny církve i dominikánského řádu dokazují, že i ty nejvznešenější ctnosti může příliš omezený a příliš krátkozraký pohled zdeformovat. Z hledání pravdy a horlivosti pro víru se může stát fanatismus; přátelství může nabýt podob až příliš lidských, které vedou k vytváření klanů či nátlakových skupin; dominikánům tak drahá svoboda se může stát záminkou pro tělo, jak říká svatý Pavel; spolupráce se sestrami a laiky může zůstat čistě jen na povrchu; hledání krásy a láska k umění se mohou proměnit v pouhý estetismus a boj za spravedlnost zase v ideologii.“

„Musíme mít na paměti, že dominikánský život tvoří celek, který je třeba neustále vyvažovat. Rovnováhu mu může dodat jedině teologální dimenze, tedy hluboká víra, naděje a především láska, která vše rozněcuje a naplňuje horlivostí, jejímž zdrojem je Duch svatý.“

„V Dominikově zápalu je již vše obsaženo jako rostlina v klíčku a právě z tohoto vědomí se rodí radost. Radost je kvas a sůl, díky nimž má křesťanský a řeholní život tu správnou chuť, jakou od hlasatelů evangelia požadoval sám Kristus. Pokud usilujeme o jednotu jako Jordán Saský, pokud se o víru zasazujeme se stejnou horlivostí jako Petr Mučedník, pokud hledáme pravdu jako svatý Tomáš Akvinský, pokud nás vábí duchovní krása a chceme ji vyjádřit jako blahoslavený Fra Angelico, pokud milujeme církev jako svatá Kateřina Sienská, pokud bojujeme za spravedlnost jako Las Casas, pokud nás přitahuje mystický život jako svatou Kateřinu de Ricci, pokud toužíme po pokoře ve službě chudým jako svatý Martin de Porres a pokud bojujeme za svobodu křesťanů a církve jako Lacordaire, ale chybí nám Dominikův zápal, pak jsme to hlavní a nejdůležitější ještě nenašli. Dominikův „božský zápal“ nebyl totiž nic jiného než oheň lásky, z něhož se rodí radost v Duchu svatém.“