„Papeži záleží na tom, abychom – v duchu logiky pastoračního milosrdenství – po dlouhé době znovu objevili základní postoje, jež se opírají o Ježíše, a nechali jimi s novou silou proniknout cítění všech, kdo působí v církvi … celý život církve a všechny její aktivity. Sám papež o to trpělivě usiluje – naslouchá, vnímá a modlí se, aby byl s to ‚rozlišovat duchy‘ (tedy rozlišovat mezi duchem Božím a duchy jinými). Dráždí tím nemálo lidí. Jde hlavně o ty, kterým je ona hluboká vrstva cizí. K takovým patří i mnozí činitelé zastávající odpovědné pozice v církevní hierarchii nebo na katedrách. Tito lidé se starají především o běžný církevní provoz. Očekávají, že má-li být církev silná a epochálně se proměnit, postačí, aby se změnily struktury jejího uspořádání. Jsou to ideologové, přikládající církevnímu právu větší význam než evangeliu, jež přece vypráví pomocí svěžích obrazů a podobenství právě o oné hlubině. Možná jsou mnozí z nich potají natolik zneklidněni, že si dokonce přejí, aby pontifikát papeže Františka už brzy skončil. Mnozí křesťané, mezi nimi i kněží všech stupňů, sedí na svých ‚duchovních pohovkách‘, dívají se skepticky a vyčkávají. ‚A na co čekáme my?‘ volá na ně papež František netrpělivě ve své deklaraci Evangelii gaudium.“