V návaznosti na církevní Otce a Tomáše Akvinského hledí na každé blahoslavenství jako na plod konkrétního daru Ducha svatého. Zároveň ale každé blahoslavenství srovnává s jednou ze současných ateistických ideologií a ukazuje, že každá z těchto ideologií je ve své podstatě karikaturou příslušeného blahoslavenství – tedy co se stane, když si ono blahoslavenství (blaženost) chceme zajistit vlastními silami. Protože jedině Ježíš Kristus nám může (a chce!) dát „pravé štěstí“, jsou všechny moderní ideologie „anti-blahoslavenstvím“.

Přestože se jedná o teologii a autor je vynikající teolog, používá překvapivě jednoduchý jazyk a přístupnou formu; přednášky byly původně určené otcům a matkám od rodin. Navíc jde o téma, o kterém se toho obecně moc neříká, shrneme jej do „škatulky“ ideálu – o nějž máme usilovat (aspoň tak nás to učili v náboženství…), ale je pro nás nedosažitelný. Autor ale mluví o blahoslavenství jako o konkrétním daru, kterým nás Bůh může a chce obdarovat. Každé blahoslavenství navíc spojuje s konkrétním darem Ducha svatého a ukazuje jeho nezbytnost a potřebnost našem životě… a následně pak i spojuje s určitou současnou ateistickou ideologií, která vznikla právě z žízně po daném blahoslavenství, po „blaženosti“, tedy Boží dary přichystané pro nás vs. naše nepochopení a usilování o okamžité štěstí - a důsledky zkratovitého hledání štěstí.

Takové pojetí blahoslavenství vůbec nevyzní odtažitě a idealisticky, ale pomáhá nám, abychom se zorientovali v „nabídkách“ současného světa… a obnovili směr, kudy vede jediná cesta k cíli.

Takže kniha spojuje teologii – dozvím se, co vůbec jednotlivá blahoslavenství znamenají a jak je žít v síle Ducha svatého, ale i praktické varování, kde selhávají současné ideologie.